23. 2. 2024
„Maminka musela mít vždycky něco extra“… Tak s lehkým úsměvem paní Radka uvedla atmosféru rozloučení, kdy vítr intenzivně hrál do listů stromů, pole s obilím se vlnilo do rytmu, ve vzduchu voněl bezový květ a divoké růže. Byli jsme na místě spjaté s nejspokojenějším obdobím v životě, aby se zde naposledy mohla dotknout země, a mohla s ní zůstat navždy spjatá.
Chytit vítr rodině poskytl prostor k vytvoření rozloučení podle své představy a to s možností, aby se věci mohly stát tak, jak se stát mají.
